Někdy si říkáme: "Potvora Newton!". Většinou, když nám něco spadne na zem. Gravitace je však bezesporu užitečná věc. To jistě potvrdí kosmonauté, kteří ve vesmíru musí jíst jídlo o konzistenci ušního mazu, spát ve vaku přidělaném na zdi vesmírné stanice a navíc musí používat speciální propisky (nebo obyčejné tužky, jako Rusové). Díky gravitaci bychom mohli v budoucnu cestovat mnohem dál, než nám umožňují současná paliva. A o tom je můj dnešní článek.

Gravitační prak

Efekt gravitačního manévru (populárně: gravitační prak) je poměrně často využívaný efekt především pro starty sond a družic. Jde o využití gravitačního pole planety pro urychlení sondy. Díky ní si lidstvo může finančně dovolit lety na vnější planety Sluneční soustavy v reálném čase.

Princip

Sonda přiletí k planetě, jejíž gravitace ji postupně zrychluje. Poté se dostane na nejnižší dráhu (pericentrum) a to ji zpomalí. Následně se sonda odpoutá. Tento manévr změní pouze směr této sondy. Díky pohybu planety na oběžné dráze se však sonda urychlí o rychlost planety. Jedná se v principu o výměnu rychlostí dvou těles, změna hybnosti planety je však zanedbatelná. Cesta pomocí gravitačních praků je sice delší, zato však výrazně levnější. Tohoto jevu využila např. i posádka mise Apollo 13, když obletěla Měsíc a vrátila se zpět na Zemi. Tuto cestu využila i sonda Rosetta, která třikrát obletěla Zemi, než se vydala správným směrem k planetce 67P/Churyumov-Gerasimenko.

Červí díra

Je prakticky nedokázaný objekt. Podle výpočtů by měl mít schopnost narušovat časoprostor a tím tvořit jakousi zkratku časoprostorem. Byla popsána v roce 1935 jako Einsteinův-Rossenův most. Zatím, stejně jako u černé díry, můžeme pozorovat pouze projevy, nikoliv objekty samotné. K podrobnějšímu sledování by nám mohla přispět observatoř Paranal (jedna ze skupiny observatoří v Chile), kde se staví nástroj Gravity. Ten by měl přispět k našemu chápání gravitačního chování u exotických forem hmoty.

Princip

Začátek vypadá jako černá díra, ale liší se při středu. Tam místo horizontu událostí sledujeme projevy antigravitace, díky které pokračujeme dále až do druhého vesmíru. Nejdůležitější je ta antigravitace, díky níž je červí díra červí dírou a ne pouze dírou černou.

Teoretické problémy cestování černou dírou

Bohužel se asi lidstvu nepodaří hned tak rychle cestovat skrz vesmíry. Panuje zde totiž několik teoretických problémů. Na ty se můžete zeptat našeho autora Davida Dvorského na adrese davidekdvorsky@seznam.cz

O´Neillův cylindr

Je model vesmírné stanice navržený Gerardem O´Neillem v roce 1976. Navrhl ji jako vesmírnou stanici pro 21. století a materiály pro ni plánoval získávat z Měsíce nebo i jiných kosmických těles. Skládala by se ze dvou obytných modulů, z nichž by každý měl asi 8 km v průměru a cca 32 km na výšku a z kotoučů, jež by udržovaly gravitaci. Na tyto kotouče by byl přes ložiskový systém upevněn dříve zmíněný obytný modul. Celkově by se kotouče otáčely tak, aby poskytovaly uvnitř modulů gravitaci prostřednictvím odstředivé síly. K pozemské gravitaci by modul dospěl při 28 otáčkách za hodinu. Střídání dne a noci je zajištěno pomocí několika oken a zrcadel. Pochopitelně by modul musel být natočen ke Slunci (nebo jiné hvězdě, to je ale vzhledem k velikosti modulu málo pravděpodobné). To je také důvod, proč musí být moduly i kotouče dva. Slouží to k zamezení gyroskopických efektů. Jinak by totiž bylo těžké docílit natočení ke Slunci. Jedná se o vesmírnou kolonii 3. generace, jež by vystačila pro ubytování a nasycení až několika miliónů lidí.